Podobné výkřiky a velení k útoku, obraně národa či partikulárních zájmů jsou zřejmě nějak nevykořitelně spojeny s judokřesťanským kulturním okruhem, přesto mne nepřestávají překvapovat, přesto mne nepřestávají znepokojovat...minimálně na dobu čtení takových "prohlášení", které se mi včera dostalo do ruky. Názor si jistě utvoříte sami, jen bych rád upozornil na "argumentační linie" a pojmový aparát tohoto prohlášení. Tam, kde se jedinci ohánějí tradicí (pane prezidente, ano...), národními zájmy a právy nebo neberou odlišnost kulturního zázemí jako relevantní faktor, je nutné se zastavit. Není dobré takové věci úplně ignorovat. Samozřejmě, že ono prolévání krve za vlastní zem (asi je myšleno oněch 400 let pod Habsburky...) vyznívá více než směšně, stejně tak argumentace, že "zde je nikdo nenutil žít" (kdo je myšlen? myslím, že pohodlně můžeme doplnit Čechy, jako Němce nebo Asiaty) apod. To všechno by vydalo na diskursivní analýzu, autor(ka) takové práce by se možná mohli i proslavit. Ale co zaráží, je jisté samozřejmost těchto výpadů a zvolání. Oslepují nás snad? Nevím, ale myslím např., že méně tradičních, než původnost českého (!) obyvatelstva na dnešním území, je vskutku málo věcí. A levicový teror?, z toho se stává marketingová značka, asi tak jako když bývalý pionýr Mejstřík kritizuje mezinárodní den žen, protože byl součástí bývalého režimu nebo senátor Štětina poukazuje na jeho děsivost a sám přitom za režimní peníze procestoval pomalu půlku bývalého SSSR. Ti s levicovým terorem přímo obchodují.
Ponechme stranou jejich výmluvnost a obraty, které jsou plné totality a zložinnosti. Nepopírám orwellovské prvky, svázanost ani další jistě závažné skutečnosti bývalého politického zřízení. To v žádném případě, ale s podobnou homogenizací a zplošťováním mám potíž. Když nazveme totalitou celých cca 40 let tzv. komunistické zvůle, zakrýváme nepřeberné množství dílčích pohybů, změn, zlomů a jevů, které se během tohoto období proměňovaly. Takové názory navozují atmosféru, která není např. s to rozlišit mezi režimy okolních států a tím, co se odehrávalo v Československu. Tak byla totalita v Polsku (co její proměny, co zavedené stanné právo, co tzv. kulatý stůl atd.?), ale také v bývalé Jugoslávii nebo SSSR. Byla snad situace stejná jako v SSSR a u nás? Do roku 1953 nejspíše ano, ale poté? Podle Juana Linze se po úmrtí obou vůdců jedná v bývalém ČSSR spíše o post-totalitní režim a další proměny na sebe nedají dlouho čekat (k lepšímu i horšímu, samozřejmě, ale to jenom potvrzuje značnou pestrost v oné často proklamované šedi a bezradnosti, které byly jistě přítomné). Pod rouškou totality se pohodlně skryje vše; dochází k závratnému zjednodušení. Málo se to liší od základních praktik jakékoliv propagandy. V neposlední řadě takové názory doslova znehodnocující rozdílné zkušenosti jedinců v tak zásadně diametrálních pozicích, ve kterých se ocitali obyvatelé Sibiře, Rumunska nebo právě ČSSR. Když nám někdo chce svým pojmoslovým namluvit, že všude byla totalita, měli bychom být podezřívaví. Docházelo zde jistě ke zběsilým záležitostem, ale tím spíše bychom měli rozlišovat a uplatňovat citlivější přístup. Ale to je asi těžké, je to příliš náročné a hlavně by nám to sebralo naše přesvědčení. Přišli bychom o své jistoty a především o svého nepřítele, kterého euroamerická civilizace tak kruciálně potřebuje. Tam, kde není, si ho musí vymyslet. Podobně jako po pádu SSSR ho našla v Islámu (ale abychom nezjednodušovali, myslím tím vtělení určitých událostí, ne všichni souhlasili, na druhou stranu demokracie si své zástupce volí...). Kritizujeme koncentrační praktiky Třetí říše a SSSR, ale to, co nejstarší demokracie provedla v Búrské válce pohodlně přehlížíme.
Pokud nebudeme rozvíjet debatu stran demokratického zřízení jako ideologie sledující obdobné cíle jako ideologie ostatní, ptejme se alespoň, co dává oné rétorice varující před levicovým terorem, před přistěhovalectvím a ohánějící se např. tradiční rodinou (co to je tradiční rodina, ptám se!) tak lákavý odér, že se používá napříč prostorem rozličných politických orientací? Nechci se věnovat archetypu polistopodové veřejné debaty, kterou je často křečovitá prvoplanová démonizace komunistického systému. Ale napadá mě, že stále nejsme schopni odhlédnout sami od sebe. Příliš se vzhlížíme ve "slavné minulosti", přikrášlujeme hodnoty, které jsou násilím vyváženy a roubovány v místech, kde povětšinou nemohou mít živnou půdu. Ani se neptáme, zda o ně někdo stojí. Stejně tak neklademe otázky těm jedincům, kteří hlásají národní zájmy. Cítíme se svobodní, ale v čem tato svoboda spočívá? Kdo je více svobodnější, žena v sárí, kterou nikdo na ulici nemůže obtěžovat, která není nucena podléhat modním trendům a dietním opatřením nebo žena, která může (pokud ji to její situace dovolí) chodit v čem chce a kam chce, ale je vystavena nepřetržitému tlaku společenského systému, jenž je založen na kultu výkonu/výkonnosti? Zajisté to v žádném případě neplatí pouze o ženách (pokud vůbec naše dělení na muže a ženy má nějaké opodstatnění, spíš se jedná o tradici a tradice je více než nebezpečná...). Skoro mě to nutí klást dotazy onomu "článku", který jsem zde uveřejnil. Nejde o vyzvdvihování výhod/nevýhod jednotlivých společností, nejde o obhajobu něčích zájmů proti zájmům jiných lidí - taková rovnice se bude vždy propadat do svého vlastního řešení, ale výsledek nikoho "nespasí". Spíš neumíme dostatečně přemýšlet, neumíme být kritičtí/cké. Především pak sami k sobě.
Asi vskutku umíme argumenty skládat ve většině případů pouze tak, jako se v komunistickém Československu vystavovala určitá města - po stylu lega, na barvě nezáleží, důležitá je zdánlivá koherence. Důležité je, "že to drží" a snadno se to prodá. Takhle nám náš prezident mimo jiné prodal tradiční (českou - zdá se, že tato tradiční rodina je transcedentní? -) rodinu. Ale jak moc tradiční je a co jí vlastně myslel, jsme se už nedozvěděli. Je tedy zvolání "nic než národ" rovno obdobnému "nic než (tradiční) rodina", potažmo "nic než (naše - tzn. určujeme je my a my rozhodujeme, kdo k nám patří a kdo nikoliv) tradiční hodnoty"? Nakonec to vypadá, že tradiční jsme hlavně "my". Obávám se, že to už je vskutku příliš. I ono "my" má totiž svůj původ. A tento původ má s tradicí pramálo společného.
xmx
